Samozrejme, ze veci nesly podle planu. Jak jsem psala v minulem prispevku, prvni 3 tydny byly o preziti a jedine priority byly spat a jist - pro vsechny zucastnene.

~ po 3 tydnech
Kdyz se veci zacaly trochu usazovat, zacala jsem se snazit cvicit podle


Ne kazdy den se povedlo, mozna kazdy druhy, i kdyz jsem se kazdy den uprimne snazila. Obcas jsem 20-30 minutovou sestavu musela cvicit treba na trikrat (par cviku, prebalit, nakojit, svacina, par cviku, povesit pradlo, prebalit, nakojit, zbytek cviku).
A musim rict, ze to bylo velmi prijemne. Nic moc namahaveho, ale malilicko me to srovnalo, coz bylo k nezaplaceni. Ono totiz nosit od rana do vecera po byte balik, ktery ma 3, 4, pak 5... kg, neni uplne zanedbatelna namaha na zada. Zvlast, kdyz mocne ublinkava po jidle a je potreba ji drzet na rameni aspon 20 minut treba 14x denne... (to je skoro 5 hodin - a to nepocitam kratke noseni mezi...).

Mimochodem tenhle prispevek uz pisu 3 dny po kouskach, proste neni cas, neni cas...

Zhruba od tehle doby jsem taky jednou tydne zacala chodit na fyzio (k osteopatovi). Chodime tam vsichni tri - jeden si uziva terapii a druheho zamestnava Zoe a podle potreby se stridame. Terapeut s nami ma zlatou trpelivost :)

~ po 5 tydnech

Jsem dostala anginu jako Brno. Antibiotika na 10 dni a pak jeste par dni relativne odpocinek...

~ po 7 tydnech

To uz jsem to nemohla vydrzet a udelala jsem si test, jestli treba uz nemuzu zacit zkouset behat. A taky jestli jsou me brisni svaly OK. Vsechno se jevilo jaks taks, takze jsem si vytiskla plan, jak zacit s behem!
K tomu se jsem se zacala snazit si obcas zacvicit kratkou jogu pro zacatecniky, krasne me to protahne svaly a citim, jak mi to pomaha znovu stabilizovat core.

Prvni pokus


Priprava probehla necekane hladce



Prvni "beh" v planu rika 10 minut. No jo, nejak se zacit musi. Vyslo to zrovna na den, kdy mel D hodne prace a tak jsem nemela ten luxus ze by ji pochoval, nez se obleknu etc. Ale vesmir nam byl naklonen :)

Poonami (Poo = kadeni; tsu nami = velka vlna (japonsky)) Zoe provedla 7 minut pred zacatkem konferencniho hovoru, takze jsme ji jeste osprochovali spolecne. A po kojeni, svete div se, nechtela na odrihnuti nosit po byte a ukazovat ruzne casti nabytku jako obvykle, ale usnula tak hluboce, ze jsem ji mohla polozit a bez revu se obleknout. Z obeda jsem snedla par lzic a zbytek si nechala na potom, protoze jestli jsem se uz neco naucila, tak je to nevynechavat prilezitosti. Jak je moznost, je potreba toho vyuzit. Dalsi sance uz vetsinou ten den nebyva.

Dali jsme klasickou prochazku, ale nekde uprostred jsem se snazila 10 minut trochu poklusavat. Po dvou minutach me zacalo pichat v boku :D A po 8 me zacalo pekne z ostra bolet v koleni. Sotva jsem to doklusala... Ale stejne to byl fantasticky pocit, zase "bezet".

Jeste bych mela zminit dulezitou technickou vec, kdyby nahodou nekoho napadlo taky behat s malym ditetem v kocarku: V navodu ke kocaru (ktery je specialne vyroben k behani) je napsano, ze se s ditetem smi behat az od 6 mesicu. Male deti jeste nemaji dostatecne vyvinute svaly drzici hlavu, takze jim na hrbolech hopsa ze strany na stranu. A prilis velke otresy jsou riziko proto, ze by se jim mohl vazne poskodit mozek (udery o lebku). Takze je potreba o tom premyslet! (Ze stejneho duvodu se nesmi se rvoucim miminem prilis agresivne trast.)

Driv nez ted (7-8 tydnu) bych s ni nebehala. Ted jsem si rekla, ze uz to zkusime protoze:

  • Zoe uz ma celkem dobrou kontrolu hlavicky (podle vseho nadprumerne).
  • Kocar jsem vypodlozila extra dekou a jeste je v mekkem fusaku.
  • Trasu jsem volila hladkou, zadna drncava dlazba, koreny etc. - idealne hladka dlazba nebo asfalt. Asi se mi povedlo to vybrat dobre, protoze se po ceste budila, ze to malo drnca :) (Na prochazku s ni jdu obvykle po chodnikach, kde je bohuzel mizerna dlazba, koreny etc., takze paradoxne pri behu mela mnohem hladsi jizdu nez obvykle.)

Druhy beh

O dva dny pozdeji jsem zkusila 15 minut - tentokrat jsem mela sanci vybehnout sama, protoze Zoe spala u D v pracovne a ja jenoduse mohla :)

Bohuzel to moc lepe nedopadlo - v boku me zacalo pichat az po trech minutech (bez kocaru je to jednodussi :), ale koleno se open ozvalo a zase fest. Sotva jsem pak dosla domu. Ve vytahu u zrcadla jsem to pochopila - zase mi koleno vbocuje dovnitr. K tomu mam na prave noze nejak sklony. Na fyziu me vzdycky srovnali, kdybych si jen pamatovala jak...

Jak dal?

Pristi tyden jdu k osteopatovi (neco jako fyzioterapeut), tak ze ho zeptam, snad mi pomuze. Do te doby to nema smysl zkouset, budu se spis soutredit na jogu. Snazim se davat si 20-30 minut pro uplne zacatecniky a citim se fantasticky - pekne mi to protahne, co mam zkracena a zaroven posiluju core, to by samo o sobe mohlo dost pomoct.

Takze prozatim se beh odklada, snad ne na dlouho.


Varování: S během nemá společného nic (kromě jednoho přirovnání někde uprostřed). Je to napsané bez servítek, pěkně naturalisticky - takže jestli se rozhodnete číst dál, tak si pak nestěžujte, že je to snad nevhodné nebo tak něco. A jestli přemýšlíte, že si pořídíte dítě a nechcete si to rozmyslet, tak to možná radši nečtete :)) I když bych stejně neměnila nic - ale pro nezasvěcené to může být trochu šokující. Sepsala jsem to proto, že spousta holek si to ráda přečte, jako zkušenost někoho jiného, další možný průběh...

DD +5

Vlastně se moc nezměnilo - pořád jsem nechlazena a pořád nic. Jediné, co se změnilo, že na poslední kontrole změřili, že se Zoe zmenšila - což je samozřejmě nesmysl a chyba měření. Nicméně to zapříčinilo, že nezapadla do požadovaných škatulek a tak jsem byla vyřazena že skupiny s nejnižším rizikem. Pokud se Zoe narodí někdy teď, budu muset jet do vzdálenější nemocnice, kde mají více "tovární" přístup, než v našem málem, téměř rodinném, birth centru. V úterý jdeme na ultrazvuk, kde ji přeměří a doufám, že všechno bude OK a zase budeme moct rodit u nás a ne v nemocnici.

Tak uvidíme - rozhodně se vylézt do úterý nebo po úterý? :) Hlavně, aby už to bylo a nemuseli jsme řešit blížící se poslední termín, po kterém na mě začnou všichni tlačit, že pokud ji že sebe okamžitě nenechám vytáhnout, jsem nezodpovědná a blbá... (aniž by tomu aspoň trochu rozuměli).

Jo a dostávám tak deset zpráv denně, jak se mám a jestli už a nebo ještě ne. Už mě to není tak příjemné jako před týdnem. Takže si aktivně opakuju, jak je to fajn, že na mě vlastně vůbec někdo myslí.

Večer jsme šli spát, ale moc jsem toho nenaspala - pěkně mě bolela záda. Po 4h ležení a snažení se usnout přes tu bolest v bedrech, jsem si uvědomila, že jsem Zoe necítila se hýbat už hodně dlouho. Takže jsem D vzbudila, že bych ráda jela na monitor na kontrolu.
D měl celou cestu řeči, že mám určitě kontrakce. A já se s ním celou dobu hádala, že mě jen konstantně bolí bedra, žádné kontrakce, které by povolovaly a zesilovaly... přece poznám, až budu rodit, ne?

Na monitoru všechno OK. Domů jsme se vrátili asi ve 4h ráno a skoro hned jsme zase jeli zpět, protože ráno jsme měli ten ultrazvuk.

DD+6

Moje přání nedostat se do rukou doktorů, ale zůstat jen s porodními asistentkami, se bohužel nevyplnilo. Ultrazvuk ukázal, že Zoe je maličko menší a má maličko méně vody - oboje v normě. Jenže doktor si vždycky najde důvod zasáhnout.

Dostala jsem povolení dojít si domů pro kufr s věcmi a měla jsem nastoupit na vyvolání. Ach jo, přesně to jsem nechtěla. Po obědě jsme tedy dorazili do nemocnice. Dostala jsem postel na pokoji, kde nás celkem bylo 6 žen a k tomu jejich partneri a rodiny. Mezi námi byly látkové zástěny - hm, není nad to mít takové soukromí... Na pokoji byl klid, všichni v klidu polehávali a čekali, že jim také porod vyvolají. Meli ale plno a tak se jen čekalo a čekalo. Paní vedle nás čekala už 2 dny. Tak hlavně, že mě tam tak hnali.

Vybalili jsme tablet, dali Skype s rodiči. Zahráli si Člověče nezlob se, dostala jsem večeři... a bolest v zádech byla silnější. D mi pořád trvdil, že rodím, já mu říkala, že určitě ne, že mě prostě jen bolí bedra... Mno a pak najednou začala záda bolet ve vlnách - bolelo, nebolelo, bolelo, nebolelo. Sakra, že by měl pravdu a že už bych skoro celý den rodila?? Začali jsme stopovat časově intervaly a ukázalo se, že jsou pravidelně a blíže a blíže u sebe.

A začalo to být náročnější, dělala jsem všechna dechová cvičení, zkoušela všechny polohy z kurzu... dobře, že jsem byla připravena. Správné dýchání a mentální přístup byly k nezaplacení. A měli jsme pořád spoustu fórků a legrace :D

Brzo jsem během těch vln už nemohla mluvit, jsem vždycky jen zasyčela na D "už" - aby D zapnul stopky na mobilu. V mezičase jsem říkala midwifes (midwife - porodní asistentka), že asi rodím, ukazovali jsme jim záznam časových intervalů...

Později jsem se ptala, jestli by mi nepřinesli rajský plyn a jestli už bych nemohla do bazénku. Byla jsem sice ve fázi, kdy bych už určitě do bazénku mohla a plyn dostat měla, ale nic nešlo - všechny sály byly obsažené (včetně toho jediného s bazénkem) a plyn prý mají jen na sálech a ten přenosný je prý příšerně hlasitý a rušil by ostatní na pokoji.

Plné sály byl docela problém - moje strategie porodu do vody tím vzala kompletně za své. Plyn se ukázal, že zase takový problém nebyl - když jsem začala co pár minut funět a hekat a křičet, došlo jim, že většího klidu dosáhnou, když mi ten plyn přinesou. Jen to trochu hučelo, zase tak hlasité to nebylo.

Když aplikace na telefonu začala psát, že už se blížíme do finále, zase jsem to říkala midwifes a dozvěděla jsem se, že prostě není kam mě dát a ať řeknu, když bych měla nutkání tlačit.

Následovala scéna, při které jsem padla na kolena uprostřed místnosti a mohutné se vyblila. Ostatní pacošky musely být nadšené... tak dobře se už určitě dlouho nevyspaly. A ta vidina krásného porodu, co byl před nimi...

Brzo po tom to přišlo - prostě tělo začalo tlačit nezávislé na tom, jestli jsem chtěla, nebo ne. Měla jsem pocit, že za chvíli bude venku. Tak se snažím na midwife křičet "Push" (vyslovováno "puš", znamená "Tlačit!") I to jedno slovo mi dalo zabrat, celou větu jsem neměla šanci říct. A D jen povídá, že jo jo, že už to stopuje - rozuměl "už". Tak říkám, že ne "už", ale "push", jenže jak jsem byla zadýchaná a trochu v křeči, D mi prostě rozuměl "už". Ještě párkrát jsem mu to zkoušela zopakovat a on mě pořád ujišťoval, že stopuje čas :D Nakonec se mi to povedlo vysvětlit až po kontrakci.

Midwife mě vyšetřila a potvrdila, že že mě Zoe skutečně vyleze každou chvíli a není na co čekat. I s postelí mě tedy poklusem vezli po nemocnici na porodní sál - chůze nějak nepřipadala v úvahu. V tu chvíli jsem si říkala, že to už je skoro na úrovni běhu Praha-Prčice a že už mám docela dost. Přesně v ten moment bych si asi sedla na patník a počkala, až mě D vyzvedne. Ale tenhle závod jsem musela dokončit.

Než jsme vyrazili na chodbu, midwifes měly strach, jestli prý nechci nějak přikrýt, abych si zachovala nějakou důstojnost... zmohla jsem se jen na to jim vysvětlit, že moje důstojnost je to poslední, co mě zajímá, hlavně ať už mě odvezou a máme to hotovo. Přišlo jim to děsně vtipné a mně zase přišlo vtipné, jaké "prkotiny" řeší. Měla jsem štěstí, že to bylo kolem půlnoci a tak na chodbách asi moc lidí nebylo.

Jediný volný sál byl bohužel úplně obyčejný, žádný bazének, nic. A doktorka stále trvala na monitorování, takže všechny ty možnosti pozic využívajících gravitaci, vodu etc. - všechno marné, monitor na mě nedržel jinak, než v leže na zádech. Nedalo se nic dělat. Moc mi to nešlo, ale věděla jsem, že lepší to nebude a že nikdo jiný to za mě neudělá, takže jsem do toho dala všechno a po hodině snahy bylo hotovo.

Říkala jsem si, že kdybych do těch Prčic dala taky úplně všechno, asi bych je uběhla. V člověku je víc, než si myslí. Bylo to srovnatelené. A cítila jsem se asi jako bych se cítila po nich. Přišla strašná zimnice, čtyři hodiny jsem se jen klepala a pak jsem se znova celá děsně poblila... a pak už mi bylo fajn. Za to by ty Prčice stejně nestaly, dát do toho všechno prostě nemusí vždycky stát za to.

Takže shrnuto:

Doktorům se mi vyhnout nepovedlo a jak jsem se obávala, skončila jsem na zádech na posteli s monitorem na břiše. Žádná voda, žádné svíčky... plány se neuskutečnily. Nicméně když vezmeme v úvahu tyhle nepříznivé okolnosti, zvládli jsme to skvěle - kromě rajského plynu žádné medikamenty, žádné nástroje, žádná operace. Zoe tříkilová, krásná a spokojena. Já jsem teda skončila se spustou stehů (to určitě ta pozice na zádech...), ale za 10 dní už byly zv celku ahojené a ani jsem nemusela jíst nic proti bolesti (i když jsem teda prvních pár dní chodila jako kačer).

Kurzy a hromada čtení se určitě vyplatila. A bez D bych to nezvládla. Byl obrovská podpora, držel dobrou náladu, byl můj mluvčí, když jsem už mluvit nemohla, podával mi plyn, sháněl midwifes, podával mi ručník ve sprše, fyzicky mě držel, když jsem se o něj opírala... Fakt velký respekt, muselo to být strašně náročné.

A co dál?

Porod je sice "porod", ale musím říct, že díky běžeckým závodům a předporodní přípravě byl vlastně v pohodě - nic šokujícího, nic nezvládnutelného (ono stejně nic jiného nezbývá). Bylo to těžké, ale ne víc, než jsem čekala. Jenže to, co přišlo po tom, na to už mě nikdo nepřipravil.

A nechápu, proč o tom nikdo nemluví. Pochybuju, že jsem to tak prožívala jen já. Nebo jo?

Myslím, že to asi skutečně byl největší fyzicky výkonu svého života (druhý den mě bolel úplně každý sval v těle). A místo regenerace a spánku, začal kolotoč. Celé se to zkomplikovalo tím, že Zoe měla drobný srůst pod jazykem, na který přišli až za skoro týden a který z krmení dělal horor - nešlo to, bolelo to, nefungovalo to, trávily jsme tím hodiny a obě jsme bulely. Taky měla nějakou kožní infekci a tak 6 dní stará už musela mít penicilin, po kterém ji taky nebylo úplně nejlíp... A byli jsme na to s D úplně sami. První asi tři týdny jsem spala cca 2h denně, víc jsem nemohla - kojení, přebalování, pumpování mléka (nemohla se kojit sama kvůli tomu jazyku), řvoucí hladové dítě...

Výsledkem bylo, že jsem měla halucinace, nevěděla jsem, co se stalo skutečně a co se mi zdálo, jestli jsem něco řekla nahlas, nebo si to jen myslela, nevěděla jsem, kde jsem, kde je Zoe, měla jsem panický strach, že jsem usnula na moc dlouho a zapomněla ji nakrmit... vypínaly se mi části mozku, takže mi padaly únavou ruce a hlava uprostřed činnosti... pořád jsem se o ní bála, fakt horor.

D se snažil, jak mohl (proč chlapy nemůžou taky kojit???), ale víc dělat nemohl. Někdy po dvou týdnech přijela mamka na víc jak týden a pomohla mi překonat hlavně noční směny (D musel spát víc než já, aspoň jeden z nás potřeboval být při smyslech - takže noce jsem se snažila zvládat úplně sama).

Vyléčili jsme infekci, vyoperovali srůst pod jazykem (musela jsem ji u řezání jazyka držet hlavičku!), Zoe se přestala ztrácet před očima a postupně jsme začaly existovat trochu lépe.

Zhruba od třech týdnu už jsem začala spát 4-5h denně a teď po měsíci si dopřeju celkem i 6h (pokud zrovna nemá růstový spurt a nechce kojit 12h denně). Halušky, panika i zmatení zmizely.

Zhruba jednou za týden přijde na noc chůva. Sice vstávám na kojení, ale aspoň nemusím přebalovat, odříhavat a uspávat a místo toho si přispím. To je hodne fajn :)

Takže jestli jsem D obdivovala, jak zvládnul porod, tak teď už se to nedá slovy vyjádřit. Jak přežil moje těžké období potom, to vůbec nechápu. Mám zkrátka nejlepšího může na světě.
DD = Den D, Due Date...

Žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. (Andy Weir)

Je to jako kdyz se prihlasite na nejakou uzasnou bezeckou akci. Neco opravdu velkeho, tezkeho a s krasnymi panoramaty. Jednoho dne se dozvite, ze vas vylosovali! Jste tam!

Takze 9 mesicu trenujete fyzicky i mentalne, studujete teorii, jite zdrave, je vam po trenincich blbe a jste unaveni, chodite brzo spat, dbate o sebe, ale stejne vas vsechno boli. Peclive planujete obsah sveho batuzku, davate dohromady playlist, premyslite, co na sebe, vzdelavate sve okoli, abyste meli tu podporu, co potrebujete. Obcas neco chytnete, tak to lecite jak nejrychleji a nejprirodneji muzete, honem zpatky do treninku.

Tenhle zavod je ale trochu specialni: nevite, kdy presne startuje, kudy vede, jak je dlouhy ani jake bude mit prevyseni. A vite, ze rozhodne nemuzete odstoupit. Mate ale skoro jistou nejakou podporu na trati a sveho vodice na motorce. A pri nejhorsim vas organizatori asi nejak zachrani, ale budete se z toho dostavat dele a prevdepodobne z toho nebudete mit tak dobry pocit.

Dostali jste datum a 90% sanci, ze to bude nekdy -3 tydny az +2 tydny - cim blize k datu, tim vetsi sance. Ale taky vite, ze to datum muze byt hodne spatne odhadnute - mate interni informace, ze to asi nebude uplne presne. A kdyz to nevyjde a nestihnou odstartovat vcas, bude to o dost tezsi zavod - budete muset bezet o dost rychleji, nez jste planovali a to muze o dost vic bolet - zvladnete to i tak?

Tri tydny predem uz se k vam donaseji ruzne drby, ze to bude kazdou chvili, vsechno tomu nasvedcuje. Ale pak to utichne a nakonec nic. Dva tydny predem vam onemocni vase draha polovicka rymickou. Delate vsechno, abyste to nechytli. A tak to tyden predem nakonec stejne chytite. Tyden do data. Stihnete to vylecit, nez se odstartuje? Kdy to odstartuje? Cekaji az se uzdravite? Chcete vlastne, aby cekali? Zvladnete to i s nachlazenim? Zvladnete to bez antibiotik?

Plan:

Udrzovat se co nejvic v pohode a fit az do porodu - abych to dala s klidem a lehkosti.

Co jsem pro to udelala:

Cvicila, chodila, meditovala kazdy den, precetla obrovske mnozstvi knih a odbornych clanku, zdrave jedla...

Realita:

DD -10 jsem neco chytla. Boleni v krku, ryma, kaslik... Takze jsem 3 dny lezela v posteli, vubec nebyla venku, na meditaci jsem nemela sebemensi naladu, jedla co se dalo, koukala na stupidni serialy a cetla bezecky casopis. V krku mam jak vybetonovano, uz sesty den nevydam ani hlasku. V noci se moc nevyspim - smrkat a kaslat se s brichem v leze moc neda, pokazde si musim sednout... coz je s brichem docela slusna gymnastika. Takze misto spani cvicim a je mi do breku. A kdyz je nejhur, jdu si ve 3 v noci vyplachovat nos slanou vodou, abych vubec mohla do rana dychat.
Pozitiva: Mohlo by byt i mnohem hur. A Zoe se zatim drzi statecne, to moje smrkani a kaslani s ni musi docela cloumat.

Mamka mi pise 2-7x denne, jak se mam. K tomu dostavam dalsich nekolik zprav denne od ruznych dalsich lidi, jak se mam. Zatim mi to prijde moc pekny, snad mi tenhle pristup vydrzi :)

Uz cca 3 tydny zpatky se zacaly projevovat postupne ruzne priznaky, ze DD nastane uz velmi brzo. Ukazuje se, ze "velmi brzo" je pomerne volne vyjadreni - nedeje se porad vubec nic.
Pozitivum: Nervozita opadla - jakekoliv dalsi priznaky uz davno beru s rezervou. Az ze me vyleze, tak si toho, predpokladam, vsimnu.

Predevcirem jsem si zajela do nemocnice na kontrolu, protoze uz 3 dny jsem mela v brise hnusnou bolest, o ktere me nikdo neucil, ze by byla normalni (kazda jen vetrinu dlouha a nepredvidatelna bodava bolest, jako kdyz by me nekdo nozem trhal podbrisek, vzdycky me to uplne paralizovalo).
Pochopitelne jsem jako prvni vec dostala nekolikrat pouceni, ze to neni holubnik, ale nemocnice a nemuzu si jen tak prijet, proste proto, ze jsem nervozni, jestli je vsechno OK. 
(Jiste, proto jsem taky predem nevolala - nechtela jsem utesit po telefonu, ale chtela jsem, aby se na me nekdo podival a poslechl si Zoe. A v nedeli rano, kdyz je moje midwife nemocna, se to tezko resi jinak, nez se tam proste vecpat.)
Nastesti jsem pokorne vydrzela prednasky a dockala se letmeho vysetreni, vsechno se zda byt OK. Akorat mi prekvapive hodne stoupnul tlak, ale co nadelam, zase tak zle to nastesti zatim neni.
Pozitivum: Vsechno je OK, jen mi hrabe.

Prispevek zverejnim se zpozdenim, protoze vlnu dobre mirenych rad bych ted asi neustala.
(Napsano: 7. listopadu, zverejneno 18. prosince.)
Neni co psat! Porad se vlastne stastne placam kupredu, porad mam divnou chut, porad me boli kycle a panev, porad se snazim chodit, porad je mi spatne, kdyz to prezenu a porad se tesim, az zacnu behat. A porad si nestezuju, protoze je to vsechno uplne normalni a vlastne pozitivni: Divna chut znaci dostatek dulezitych hormonu, bolave kycle a panev taky. Unava neni nic prekvapiveho, kdyz vezmu v uvahu, kolik energie navic denne vynalozim nejen na to se hybat s krosnou na brise, ale i ze me telo vlastne pracuje za dve tela.
Uz vas nebudu nudit dalsimi prispevky, dokud zase nebude o cem psat :) Drzte palce a brzo se snad zase ozvu, jak to jde s tim behem ;) :D
Prvni tri dny byly trochu hekticke a narocne, takze ctrtek a patek jsem spis odpocivala - jak jsem unavena, mam jeste mensi chut k jidlu a je mi mene dobre...

Jinak neni moc co psat, celkem pohoda (primerena stavu :). Kroky prumerne zase kolem 6 000 denne a k tomu stale 3x denne cviceni panevniho dna, obcasne sezeni na mici a protahovani se.

Musim konstatovat, ze je skutecne dulezite umet vypustit rady a nazory nekterych lidi - a obcas to fakt neni jednoduche :)
Prumerny denni pocet kroku se mi zase trochu snizil na cca 6 000. Snad to brzo zase vytahnu nahoru. Pricin bylo trochu vic:

  • Vratil se pocit nevolnosti z prvni pulky tehotenstvi (nastesti jen pachut v puse a nechut k jidlu). Na konci tydne uz to bylo trochu lepsi, tak snad to byla zase jen prechodna vlna. Urcite malicko pomaha jist vic Gavisconu. Asi nepomohlo vysadit tabletky zelezo & kyselina listova, vracim se k nim zpet.
  • Moje hyper-mobilita se zkratka promenila v super-hyper-mobilitu. Jak si lehnu a usnu, telo se uvolni a evidentne se mi posunou kosticky jinak, nez by mely drzet. Takze to zacne bolet, vzbudi me to a ja vim, ze je potreba se otocit na druhou stranu. Behem otaceni mi vetsinou naskoci zpatky (je to dost silene lupani kolem kostrce a panve). A tak se to deje 10-20x za noc...
  • Ukazuje se, ze kazdodenni cviceni tehotenske jogy je sice prijemne, ale vede to k bolestem kycli v noci, kvuli kterym se neda moc spat. Jogu jsem tenhle tyden tedy necvicila - a bolesti mizi (nahrazuje je bolest beder :). Zkusim ji zase cvicit, ale jen treba 2x tydne.
  • Zacinam byt nejaka lina a nic se mi nechce - dokopat se aspon k jedne prochazce denne je az az. S tim aspon muzu neco delat, to je jen o hlave.
  • Zacalo mi obdobi ruznuch kurzu a stale jeste pracuju (jeste pres 2 tydny) a skloubit pracovni dobu, dostatek spanku a jidla, 2-3h dlouhe kurzy, odpocinky kdyz se mi udela slabo (nizky tlak) a k tomu jeste prochazky obcas moc nejde.


Tak to by byly vymluvy.

Ale jako obvykle, vlastne je vsechno skvele! Normalni pocity, nic zasadniho. Tezko si prat neco lepsiho! :)
Tohle byl zase takovy chudsi tyden - kdo je zvedav na sportovni report, muze dnesni prispevek v klidu preskocit. Kdo si rad pocte, jak divne je tehotenstvi, ctete dal.

V prumeru 6 500 kroku denne, coz neni moc. A to byly celkem vybojovane - po praci jsem se kazdy den vydala aspon dvakrat obejit park, jinak bych nemela skoro nic. A ne kazdy den se mi chtelo, ale vzdycky jsem se dokopala.

Od pondelka jsem zase bojovala s necim, co se tvarilo jako vracejici se nevolnosti. Nastesti jen "na sucho", zadne objimani misy. Ale bylo to docela znepokojive. Tak jsem zkusebne vysadila tabletky zelezo + kyselina listova, protoze ty by to teoreticky mohly zpusobovat. Ted se zase vic priklanim k tomu, ze je to z paleni zahy (to uz se mi totiz stalo na podzim - zaha nepalila, jen mi bylo spatne - a dostatek Gavisconu to spravil). Takze konzumuju bilou tekutinu vic, nez predchozi dny. Uvidime, snad to prejde. Chute se mi zase zmenily, dneska jsem dneska slusne mnozstvi loveckeho salamu.

K tomu jsem v pondeli mela trochu teplotu (IMHO ze zmeny teploty po navratu z dovolene), ale to nastesti bylo brzo pryc. Taky jsem byla na zacatku tydne extremne unavena (spala jsem 16h denne a to bych zvladla i vic, ale nedovolila jsem si to, protoze to uz by bylo fakt moc).

Snazim se kazdy den si cvicit tehotenskou jogu - spis meditace, uvolnovani svalu, panevni dno... kdyz neni cas, aspon 5-10 minut relaxace. Kdyz je cas, 40 minut to klidne da.


Dovolena! :)

Stravili jsme tyden na Sicilii s D a se segrou a s O. Prvni dva dny byly docela silene. Vstavali jsme ve 3h rano a 6 uz jsme leteli. Ackoliv letani zboznuju a dodrzovala jsem vsechny rady (hodne vody, jist...), celkem hned po vzletu se mi zacalo delat tak divne. Obcas se mi to stane doma, tak si jdu na 15 minut lehnout a jsem jako rybicka. Jenze v letadle si nelehnete (aspon ne v economy tride). Tak jsem cekala a doufala, ze to bude lepsi. A ono ne. Asi po pul hodine se mi zacalo zatmivat pred ocima, tak jsem zmackla cudlik na letusaka a vysvetlila, ze jsem uplne v pohode, akorat se mi tmi pred ocima a nutne si potrebuju lehnout, asi nizky tlak.

Rikal, ze neni kam, ze letadlo je plne, ale to uz jsem byla na nohach a hrnula se dopredu a tam si proste lehla pred zachod na podlahu. A hned mi bylo lip. Polezela jsem si svych 15 minut, pak jsem s nim jeste chvili povidala v tureckem sedu, dal mi (zadarmo! - takhle se to dela :D) vodu a Twix a byl moc fajn. A hlavne nepanikaril, to jsem fakt ocenila. Kdyz uz mi bylo zase hej, vratila jsem se zpatky na sedacku a zbytek letu byl v pohode :)

Nebyla jsem jediny "problemovy" pasazer - prede mnou sedela pani, ktera pri sebemensi turbulenci (to se ani nedalo nezvat turbulenci, proste to trosku zaklepalo, jako v aute pres retarder) zacala strasne roztomile kvicet, jako na horske draze :D Takze si k ni chodila sednout letuska a snazila se ji trochu rozptylit :)

Po pristani byl plan jasny - vyzvednou zarezervovane auto, jet na plaz a navecer se vratit pro M (ktery mel klice od bytu) a pak jeste pockat, az pristane segra a O v pul jedenacte. A pak jet do bytu a uzit si zaslouzeny spanek. To uplne nevyslo:

Auto jsme meli objednane s automatickou prevodovkou - staci, ze budeme ridit na druhe strane, jeste se starat o razeni, to uz by mohla byt prilis velka vyzva. V pujcovne se ale ukazalo, ze automat maji jen jeden a pani, ktera ho mela uz davno vratit, ho jeste nevratila. A ani nebrala telefon. Auto proste nebylo. Tak jsme si na 2 hodiny zasli na obed, ale ani potom auto nebylo a nikdo nevedel, kde je. Protoze jsme nechteli stravit zbytek dne na letisti, souhlasili jsme s tim, ze docasne dostaneme manual. Nemuzu si zase tak stezovat, misto zaplaceneho Renaultku jsme dostali Infinity s peknou vybavou. Ale ten manual... :D A vyhled z auta byl mizerny, vubec nebylo videt, kde konci a zacina, tocit se muselo v zatackach drive, bylo hodne siroke... mno nez jsem vyjela z parkoviste, lidi za mnou se mohli zblaznit.

Vsuvka: Kdyz jsme auto na konci dovolene vraceli, ukazalo se, ze muj vahavy ridicsky zacatek zdaleka nebyl vrchol moznosti - na kruhaci na letisti jsme potkali pravdepodobne zmateneho Brita, ktery vjen na kruhac v protismeru, primo proti nam. A pak musel chudak couvat a evidentne mel taky manual a byl zvykly na automat... jednoduchy manevr mu trval asi 10 minut, za ktere se za nami nahromadila kolona a mistni nevahali troubit a pokrikovat :)) Chudak pan. Nastesti to bral s Britskym klidem.

Vyrazili jsme na nejblizsi plaz. Byla moc pekna, nad hlavami na pristavala letadla, to bylo docela pekne pokoukani. Akorat jsme nejak podcenili hotovost a kdyz jsme zaplatili za parkovani a vstup na plaz, zbylo nam akorat na malou svacinku. Nastesti to stacilo :)

Navecer jsme se vratili pro M na letiste a vymenili auto za to same, akorat s automatem - konecne ho vratili. Takze prvni vitezstvi :) Aby se dobre a blbe zpravy vyrovnaly, volala segra, ze jsou jeste v Praze a budou mit velke zpozdeni - v Rime, kde maji prestupovat, je nejake desive pocasi. Pry asi doleti do Rima nekdy kolem pulnoci a tam prespi a k nam doleti az rano. To v podstate neznelo spatne, protoze uz jsem se fakt tesila do postele. Takze jsme jeli rovnou do bytu s tim, ze segra zavola, az budou vedet, v kolik je rano vyzvedneme.

Byla pulnoc a ja konecne zalezla do postele, uplne vyrizena. A segra volala, ze asi poleti brzo, ne az rano... takze jsem se 2h marne snazila usnout - Zoe kopala jako plavec na olympiade (vcetne otocek na konci bazenu) a ja vedela, ze za chvili zase vstavame a jedeme zpatky na letiste... Pred druhou hodinou segra volala, ze uz sedi v letadle - byl cas vyrazit.

Dalnice byly prazdne a ja byla prekvapive schopna ridit. Asi jak jsem zvykla, ze porad v noci vstavam, tak uz me to ani nevyvedlo z miry. Na letiste jsme dorazili po treti hodine, nikde ani noha, tak jsme zaparkovali zadarmo na parkovisti v pujcovne. Jen jsem cekala, kdy na nas prijde nejaky hlidac. Prekvapive nic, proste tam bylo totalni mrtvo. D se rozhodl spat v aute (aby tam aspon nekdo byl, kdyby skutecne prisel nejaky hlidac a zacal zkoumat, co tam to auto dela) a ja jsem sla na terminal. Zjistila jsem, ze to jejich zpozdene letadlo bylo zpozdene jeste vic. Dalsich 45 minut cekani. Sla jsem zpatky k autu, kde jsem si nebyla jista, jestli uz mam halucinace, nebo jeste ne - D poskakoval kolem auta, lezl ven a dovnitr, delal legracni pohyby a rozsvecel a zhasinal... spanek mu totiz zatrhl komar, ktery se nam vkradl do auta. Ve snaze ho vyhnat tam vletli dalsi dva a dalsi nas pokousali venku. Najednou se ale ozval spasny a nezamenitelny zvuk, ktery rozcisl to totalni ticho - pristavajici letadlo!

Nez vyndali kurfy, ubehla vecnost. D uz zacal predvidat, ze zrovna ten jejich kufr se urcite ztratil... :)) Nakonec vsechno dobre dopadlo, nasedli jsme a se svitanim dorazili vsichni do bytu. Takze po 26h bez spanku jsem konecne padla do postele a spala jako spalek. Ta bourka s Rima prisla celkem v tu chvili k nam a byla fakt poradna - zatahli jsme vnejsi rolety, protoze venku vsechno letalo a podle zvuku to vypadalo, ze markyza od sousedu se za chvili utrhne a pristane nam v posteli. Nastesti nam jen naprselo pres balkon do loznice slusne jezirko, ale jinak se nic nestalo.

Cely dalsi den jsme se z toho vsichni tak nejak vzpamatovavali. Zbytek dovolene probehl celkem hladce. Sice jsem dostala (asi z klimosky v aute) boleni v krku, ale to nastesti brzo preslo. Po bource byla desne studena voda a velke vlny... :D Na studenou vodu jsme si zvykli a vlny brzo presly, takze parada. Myslim, ze Zoe bude otuzila :))

Pekne jsem si tam lenosila - rano prochazka do samosky, pres den vetsinou koupanicko, lezenicko na plazi, prochazky, pohoda. Sicilii mam proste moc rada - tam se nic neresi, nikam se nespecha. Dopravni znacky jsou maximalne orientacni, stejne tak jako jakekoliv oteviraci doby, jizdni rady a podobne. Proste pohodicka, proc kamkoliv spechat nebo neco resit. Obchod zavira nekdy mezi pul devatou a pul desatou, jak se jim bude chtit. A otviraji nekdy rano, jak to vyjde. Restaurace to same. Pecivo privezou obcas a osm, obcas v deset, obcas vubec. A co? Vzdycky muzeme prece jit jinam, nebo prijit pozdeji, ne? :) A ten zivot tam - tech zivocichu pod vodou, gekoni na zdech, vazky, chrousti... a zadna Wi-Fi! :D

Cesta zpatky byla o poznani vic v pohode. Na letiste jsme dorazili docela na tesno, ale v Italii je velke bricho vylozene uzitecne. Fronta na odbaveni zavazadel byla tak na 45 minut, ale to my nemeli - takze kdyz jsem se sla zeptat na prednostni prepazku, jestli bychom mohli tam, protoze jinak to nestihneme, okamzite nas vzali. Na zachode fronta 12 zenskych, ale jak me videli, hnedka na me, ze s brichem mam "priorita" a i kdyz jsem zadnou nouzi nemela, nahnali me do prvni volne kabinky. Stejne tak nastup do letadla. V autobuse k letadlu mi dokonce nabizeli, ze muzu sedet vpredu vedle ridice. Na bezpecnostni kontrole me taky okamzite odvedli na prednostni frontu a dokonce me ani nenechali projit ramem (netusim proc) a jen me prohledali rucne. Tehotna na Sicilii to je jako byt bohyne :D



Je to presne tak - krize prichazeji a odchazeji :) Tenhle tyden byl celkem v pohode - zase docela i spim (asi jsem se naucila pravidelne otacet, aniz bych se nejak moc vzbudila).
Kroku bude prumerne trochu pod 10 000 denne, ale to je v poradku - davala jsem si odpocinkovejsi dny a myslim, ze to bylo rozumne, ani jeden den mi nebylo spatne vycerpanim, takze tak akorat.
Krome chuze a tehotenske jogy jsem zadne cviceni zase nedelala.
Pohodicka! :)
Tenhle tyden byl zase jeden z tech ne tak "uspesnych". Mozna proto, ze jsem od nedele do utery udelala kazdy den pres 16 000 kroku, ve stredu prisla krize a ja byla uplne hotova a nebylo mi moc dobre. Takze streda tezky odpocinek - mela jsem objednane fyzio. Tohle bylo zdarma, placena z dani. No a podle toho to dopadlo - 35 minut v aute tam dojet, 20 minut v cekarne, 10 minut masaz krku a pak zase domu. To za ten benzin snad ani nestalo :(
Ve ctvrtek jsem uz udelala aspon 6 000 kroku, v patek uz jsem dala 10 000 a tehotenskou masaz (prijemny, ale tak nejak bez dalsiho efektu - doufala jsem, ze me treba neco prestane bolet). V sobotu neco pres 8 000, uz jsem toho mela zase dost. A v nedeli jsem byla zase nejak mrtva, takze nic moc - nakup, vareni, kratka prochazka.

Kamen urazu je mozna nevyspalost - kolem 10 jdu spat, kolem 1 nebo 2 hodin v noci uz me vsechno boli a nevim, jak bych si lehla. Do rana se vrtim, otacim a delam vsechno proto, abych si jeste aspon trochu schrupla. A pres den jsem jak prastena a davam si slofiky (ktere jsem vzdycky nesnasela).

Nemam moc chut jist a uz ani nemam moc mista, takze se citim skoro permanentne prejedena. Ale snazim se jist, jak to jde - casto a co to jde :) Presto mam na konci 7. mesice nahore od uplneho zacatku jen 4kg. To me trochu znervoznuje, ale snad zbytecne - pravidelne mi midwife meri bricho a Zoe je velka uplne optimalne. A taky je pravda, ze na zacatku jsem zhubla, takze mam nahore spis 6 kg (od nejlehci vahy). A to uz jsem mela vice krve, prsa o 2 cisla vetsi... takze treba tech 8-9 nahore vlastne mam nakonec - asi.

Neco malo pres 2 mesice, to me ted uklidnuje :) To uz neni tak moc. Navic, tehotenstvi je jako dlouhy beh - krize prijdou a odejdou stejne necekane a lehce. Takze nejake boleni dnesni noc nerika nic o tom, jaka bude ta dalsi.
A navic, trochu boleni zad a panve neni zase takova krize! Vlastne se mam moc dobre. Mam stesti, jak je mi dobre - boleni mam jen v noci a pres den vyjimecne, kdyz se tam Zoe nejak divne natoci a tlaci mi na pater. A nezvracim! :D A jinak jsem vlastne fit, co vic si prat!

Vcera D cvicil na TRX, strasne makal (jako vzdycky). A ja u toho sedela, koukala na nej a cpala do sebe cinu. Vlastne idylka, ne? :D Jak ja se tesim, az zase zacnu cvicit :)